Zpracovat hliníkový odpad se ukázalo jako snadné a zároveň složité. Proč takový rozpor? Záleží totiž na tom, v jaké formě se hliníkový odpad vyskytuje. Pokud vyhazujete do kontejnerů s kovovým odpadem části nábytku (kování a spojovací materiál – šrouby apod.), nebo staré hliníkové nádobí, s tím problém není. Snadno se využijí k dalšímu zpracování a k výrobě slitin hliníku, tedy k recyklaci. Odlišná situace ale nastane u hliníkových fólií.
Ty ošidné hliníkové fólie!
Úskalí tenkých fólií spočívá v tom, že v tavné peci shoří. Takový hliník je možné zpracovat a využít jej pouze jako tzv. deoxidační činidlo při výrobě oceli, ovšem systematický sběr hliníkových tenkostěnných fólií dnes v podstatě neexistuje.
Typickým příkladem problematického odpadu, který nemá prakticky téměř žádné využití, jsou nápojové plechovky. Pokud lidé takovou plechovku odevzdají do tříděného odpadu (a takových lidí není zrovna málo), vyvstává otázka, zda vůbec se takový materiál dá s úspěchem recyklovat.
Není zkrátka hliník, jako hliník!
Obaly, kde se hliník používá, jsou často v kombinaci s ocelí, to jsou např. nádoby sprejů. Některé obaly se tváří jako hliníkové, přitom je to jen plastová imitace v kombinaci s hliníkem. Zavařovací víčka, která všichni dobře známe, jsou potažená ochrannou pryžovou vrstvou. Tohle vše bohužel způsobuje to, že jehliník z takových druhotných surovin nezpracovatelný. Překážkou při recyklaci hliníku je i jeho znečištění – zbytky potravin, hlavně tuků a různých nápojů.
Víte o tom, že na jednu tunu vyprodukovaného čistého hliníku připadne až dvojnásobek odpadu, tedy dvě tuny? Takový odpad je silně alkalický (vysoké pH), obsahuje mnoho oxidů kovů i nekovů a dokonce i velké množství radioaktivních prvků. Při výrobě hliníku také vznikne nerozpustný materiál, který metalurgové nazývají červeným a hnědým kalem. Každý rok ho ve světě při výrobě surového hliníku vznikne 70 milionů tun.