Je pravdou, že zvýšení cen pohonných hmot se dotklo prakticky každého z nás. I ti, kteří automobil nevlastní, jej pocítili, například ve vyšších cenách městské či meziměstské hromadné dopravy či jednoduše zboží v obchodech.
Tento poslední bod se může zdát zvláštní, dokud si neuvědomíme, jak daleko k nám na prodejnu cestuje a že ceny benzinu a nafty stouply prakticky po celém světě. To znamená, že se náklady na dopravu zvýšily, což se samozřejmě promítne i do konečné ceny. Jistě, prodejci se na tom často snaží vydělat a zvyšují ji nad rámec toho, co by bylo nezbytně nutné, avšak faktem zůstává, že částky, které platíme, stále rostou.
Je pochopitelné, že lidé jsou poměrně naštvaní a apelují na vládu, aby s tím něco udělala. Většinou chtějí, aby je vrátili na předchozí úroveň, avšak jen málokdo se zamyslí nad tím, jaké má vláda v tomto případě vlastně možnosti a co může udělat. I ona má totiž k dispozici pouze omezené množství nástrojů.
Jedním z nich je přímá regulace ceny, kdy prodejci budou nuceni prodávat za dřívější částky. To je běžným člověkem asi nejžádanější řešení a je cestou, kterou se vydalo například Maďarsko. Zde však nastává problém, že prodejci mají zvýšené náklady, a pokud stát nechce, aby byli ztrátoví, musí jim rozdíl nějakým způsobem dorovnat. A na to ve státním rozpočtu zkrátka nejsou peníze.
Další možností, kterou se vydala právě Česká republika, je zajištění, aby prodejci nezvyšovali ceny nad míru zvýšení svých nákladů. Tím se zajistí, že stále budou mít stejný zisk jako dříve, a že nebudou současnou situaci zneužívat k tomu, aby se ještě více obohatili.
To sice nepřinese ani zdaleka tak drastické snížení cen, jaké by si lidé přáli, avšak na druhou stranu to také neudělá tak velkou díru ve státním rozpočtu. I proto je možné tuto strategii aplikovat dlouhodobě.
Oba přístupy mají své zastánce i odpůrce, a je jen na zvážení vlády, aby rozhodla, který z nich bude mít menší dlouhodobé následky. A to je něco, co si mnoho lidí neuvědomuje.